Současné modely kompaktních, neboli „úsporných“ zářivek jsou na trhu konkurence schopné všem ostatním typům osvětlovací techniky. Nebylo tomu však vždy a muselo uběhnout několik desítek let, než se z nich staly vyhledávané zdroje umělého světla. V počáteční fázi svého vývoje trpěly některými neduhy, které jsou dnes již minulostí, a není žádný důvod na tyto výrobky zanevřít.

Úskalí omezené barvy světla je již minulostí

Kompaktní zářivky si vysloužily již v 90. letech nepříliš přívětivé hodnocení vzhledem ke svým některým vlastnostem. Byly to však první průkopníci nové technologie, jimž se tyto nedostatky tolerovaly, jejich pozitivem byla především úspora energie a na svou dobu výjimečně dlouhá životnost. I přes vyšší pořizovací náklady byly v domácnostech a na pracovištích vítané a v mnoha směrech předčily klasické žárovky s wolframovým vláknem.
Jejich vadou na kráse byla omezená barevná teplota na velmi chladné odstíny, naprosto nevhodné do svítidel v ložnici a v obývacím či dětském pokoji. Pohybovala se kolem 5500 K a působila dojmem ostrého světla, které se hodí spíše do kanceláří a chodeb některých veřejných budov.
Dnes je toto omezení minulostí, v obchodní síti jsou výrobky označené jako „teplá, studená či neutrální bílá“ naprosto běžné. Nejprodávanější jsou teplé odstíny, na které jsme byli zvyklí v minulosti u vláknových žárovek, tedy kolem hodnoty 2700 K.

Změna v konstrukci předřadníku

Technický pokrok v oblasti elektrotechniky se projevil především miniaturizací a tím pádem zásahem i do konstrukcí svítidel. Původní indukční předřadníky s cívkou a feritovým jádrem byly nahrazovány elektronickými prvky a tento krok se u kompaktních zářivek projevil odstraněním tzv. „stroboskopického jevu“. Ten způsoboval kmitočet střídavého proudu 50 Hz, zatímco u elektroniky pracují předřadníky s frekvencí v řádu KHz (kilo Hertz), které již lidské oko nedokáže zaznamenat.